Autor: Cestovatelka

Forever

Zavřu oči
a na jeden z tisíce mostů vkročím
co vedou přes šedé vody řeky Tyne
až k tobě do náruče
Utíkám, srdce mi v krku tluče
zašeptat chci ti
you’re mine
Slzavé polibky
vichr mi na tvář dává
a boty z louží pijou ostošest
tepla tvých dlaní
zoufale nedočkavá
křikem racků
nechám se vést

Zavři oči
a moje vlasy se ti kolem prstů stočí
vůně růží ti vklouzne do snění
a zmizí čas
a zmizí
a

Večer o Adventu

Pustý čas
bíle šepotají ze sna stromy
slyšíš to? co to bylo?
tma dýchá čirý mráz
v mlze rozpouští se domy
asi kočka
Lížeme vločky sněhu
z rukavic na provázku
vanilková, chceš?
za krk ti sypu bílou něhu
ty po mně hodíš zmrzlou lásku
au, to bolelo!
V zrcátkách hladkých louží
neviditelné nebe
ještě nechoď, prosím
ztracený havran krouží
a za nehty už zebe
dej ruku ke mně do kapsy
V očích ti hoří svíčka
když zahříváš mi zkřehlé dlaně
[mlčíme]
růžově chvějí se nám víčka
a zdálky rolničkami zvoní sáně

Fleuve fatale

Neměls‘ do mne vstoupit milý
Pod hladinou něžných očí
zrádné víry se mi točí
temné proudy ve mně plynou
pozdě hledat vodu jinou
už jsi můj a ztrácíš síly

Osmělit ses neměl milý
Pod jazyky vln co hladí
ukryté jsou žlázy hadí
voda, která zprvu studí
teď už pálí na tvé hrudi
dravé zuby cejchují tě
stahují se vlasů sítě
pozdě couvat v této chvíli

Napij se – lokej – ještě víc
Dýchej mou vlhkost z plných plic
Jsi můj – můj – můj

Už obtékám tvoje tělo
zaplavuju srdce čelo
smýkám tebou peřejemi
marně křičíš Dobře je mi!
V sobě potápím tě ke dnu
A pak prudší nežli prve
lačná tvojí vroucí krve
vzhůru do oblak tě zvednu
 

Logos

Klubko mých hadů
usnulo na peřině
poslouchám
jak nocí plyne čas
stírá tvé polibky
na mém klíně
a do šumu města
rozpouští tvůj hlas

Záclonou tmy
už pronikají vrazi
zardousí všechno
všechno v nás
zůstanem prázdní
bolaví
nazí
propadlem dne
zřítíme se zas

Vetešnictví

Tiše skřípe si
starý gramofon na kličku
vzadu v krámu
tu odrbanou písničku
o pánu Divnopánu
co potají
mezi veteší
si nevěstu hledá
Jak asi vypadá?
Možná je bledá
s tvářičkou z porcelánu
a drobet uražená
Nebo snad břitká
ocelová žena
co snadno city raní?
Anebo mluvívá
jak výpravná kniha
o létání?
Jehla
přeskočí drážku
zas a znova
opakují se slova
a pán Divnopán
si milenky schová
do ruksaku
co na záda si hodí
A zítra přijde zas
aby snad lásku nepropás‘
Tak to chodí

Ráno

(na tři slova: lehkost – město – posvítit)

V temnotě dne
na cestu
posvítí mi tvůj stín
Svezeš mě ospalou
tramvají barvy jeřabin
a místo rozloučení
skloníš hlavu
Smutkem osleplou
podáš mě davu
s lehkostí kuplíře
co se nezastydí
Toč se a vrč
má milá
v tom městě
plném lidí
a prázdném myšlenek
Je k nevíře
jak navenek
tu všechno tepe
Tu dnešní tmu
vidí snad
jen naše oči
slepé